6 otázek o bioproduktech, na které se (ne)bojíte zeptat

Rozprašovali byste ve své ložnici chemikálie? Ve školce před dětmi nebo snad ve své oblíbené restauraci? V domově důchodců či v nemocnici? Nemusíte, ono se to už dávno děje. Mírou pesticidů v ovzduší se zabývala loni vydaná studie prováděná napříč Německem¹. Data ukazují, že tyto látky se nenachází pouze na zemědělsky využívaných pozemcích, ale rozptylují se vzduchem kilometry daleko, k nalezení jsou dokonce i v prachu domácností. Studie dokládá, že v rámci Německa neexistuje místo, kde by se syntetické postřiky nenacházely. Na 163 zkoumaných místech bylo nalezeno celkem 138 různých pesticidů. Téměř třetina z nich byla v čase měření na území Německa již zakázaná. A u nás je situace bezpochyby obdobná.

Pesticidy a další neblahé postřiky jsou neúnavnými všudypřítomnými poutníky. Cestují vodou, vzduchem, najdeme je v půdě i v nás samotných: denně je dobrovolně požíváme. Vzhledem k jejich přemíře se jim nedokážeme plně bránit. Logicky z toho vyplývá, že mohou být v malém množství k nalezení i v biopotravinách. Produkty mohou být jen tak čisté, jak je čisté prostředí, ve kterém vznikají. Kontaminaci ze sousedních polí, během transportu nebo pozdějším skladováním produktů se dá jen těžko vyhnout, i když se o to biozemědělci v maximální míře snaží. Jedno je však průkazné: díky dlouhodobému testování každé suroviny v biokvalitě na mnoho látek, které jsou v rámci ekologického zemědělství zakázány, máme množství pesticidů černé na bílém. Hranice pro ně není nulová, nicméně je velmi nízká. Proto v porovnání s konvenčními potravinami obsahují ty s nálepkou bio těchto „jedů" naprosto mizivé množství.

České, moravské, regionální. Jako konzumenti, kteří se zajímají o původ toho, co klademe na talíř, tato slova u potravin vítáme: vždyť co je české, to je dobré. Lokálnost je všeobecně v poslední letech vnímána jen v samých pozitivech a zdá se, že vzdálenost, kterou produkt musel překonat, aby se dostal k nám na talíř, je jistou zárukou kvality. Je to tak ale doopravdy?

Správná otázka, kterou si musíme položit hned poté, co se zeptáme, odkud potravina pochází, je ta, jak byla vyprodukována. Regionalita totiž, na rozdíl od označení bio, není nijak legislativně podmíněna, kontrolována, zkrátka nepodléhá žádným pravidlům. Nikoho tak nezajímá, že je v Česku chovaný vepřík vykrmovaný jihoamerickou sójovou drtí a tlačí se s řadou svých spolubydlících na minimální ploše. Je potom lepší volbou než vepřové biomaso třeba z Francie? A je pro obyvatele Prahy brambora z Vysočiny lepší než ta ze saského pohraničí jen proto, že je zkrátka česká, i když k němu ve výsledku putovala z větší dálky? Zajímá se někdo o to, jak silně ovlivňuje regionalita, způsob produkce a transport klimatickou bilanci určitého produktu?

V rámci Výzkumného institutu pro ekologické zemědělství (FIBL) se celá řada studií tímto tématem zabývá². Ukazují, že transport produktu v rámci Evropy tvoří průměrně 10 % jeho celkových uhlíkových emisí³. Můžeme však díky tomu tvrdit, že domnělá biojahoda z Itálie má menší stopu než český, konvenčně a ve skleníku pěstovaný salát? Druhým dechem je rozhodně potřeba dodat, že poslední měsíce a roky nám ukázaly, že globalizovaný dodavatelský řetězec má spousty nedostatků. Pokud tedy ta či ona složka naší stravy nemusí putovat křížem krážem přes celou planetu, je to jedině plus.

A jaké je tedy nejlepší řešení? Výzkumy i selský rozum to říkají jasně: regionální bio!

Idylická zobrazení malých ekofarem ukazují, že v malém se ekologicky hospodařit dá. Je ale bio reálné i ve velkém měřítku? Mnoho biozemědělců každodenně prokazuje, že to jde, v ekologickém režimu jsou schopni obhospodařovat třeba i plochu 400 hektarů⁴. Na této ploše mají pestrou skladbu plodin, jejich počet se většinou pohybuje kolem dvacítky. Jsme tedy schopni svůj jídelníček postavit čistě na bioproduktech?

Výzkumy v rámci FIBL dokazují, že možné to je, nicméně i v tomto případě je potřeba kompromisů, současné stravovací návyky Středoevropanů to nedovolují. Reálnost 100% bioprodukce je postavena především na dvou stěžejních bodech: jedním je snížení konzumace masa, druhým redukce plýtvání potravinami. Přitom se z nás všech nemusí ze dne na den stát vegetariáni. Podle propočtů by dnes stačilo každému z nás jíst o 10 % méně masa a plýtvání potravinami snížit o čtvrtinu⁵. Čísla spolu se stoupajícím počtem obyvatel do budoucna logicky porostou a naše stravovací styly se budou muset v čase proměňovat, nicméně to neznamená, že musíme úplně zanevřít na řízky. Budou nám ale stačit jednou týdně.

Co se týče plýtvání potravinami, statistiky ukazují, že celá třetina produkovaných potravin ve světě se vyhodí. Pokud to vezmeme z druhé strany, tak by toto množství mohlo nasytit až tři miliardy lidí⁶. Samozřejmě existuje řada případů, kdy se nějakému plýtvání v potravinovém řetězci zkrátka nevyhneme, ale z velké části lze tento odpad zredukovat přímo v jednotlivých domácnostech. A na to bychom měli jako zodpovědní konzumenti myslet. Jedná se totiž o hodnotné potraviny, které nejsou zadarmo: stojí za nimi mnoho práce a měli bychom se naučit opět si jich vážit.

Jedním ze stěžejních argumentů proti biopotravinám je jejich vysoká cena. Víme dobře, že ruční práce, pěstování bez nadbytečné chemie, poctivé výkupní ceny, to vše se v konečné cenovce odráží. Přesto ale raději častokrát koupíme konvenci, ta naši peněženku tolik nebolí... nebo ne? Pojďme se na to celé podívat ještě z trochu jiného úhlu.

Už několik let se řada vědců věnuje výpočtům opravdové ceny (nejen) potravin, tzv. True Cost Accounting⁷. Ne vše, co na první pohled vypadá levněji, totiž levnější doopravdy je. Je třeba vzít v potaz i následné náklady. Jedná se o prostředky, které jako společnost vynakládáme na nápravu škod způsobených současným konvenčním zemědělstvím. Patří do nich například ochrana a čištění vod, náprava důsledků splavování, nedostatku přirozené tvorby humusu a celkového snižování úrodnosti půdy. Opravy napáchaných škod, které vznikají vlivem neudržitelného hospodaření, platíme jako konzumenti také z našich peněženek – hradí je naše daně. Jsou to náklady nepřímé, a tak nás při nákupech tolik nebolí, přesto bychom si jich měli být vědomi. Dle studie⁸ je možné ušetřit až třetinu těchto nákladů, pokud budeme hospodařit plně v  ekologickém režimu. A peníze, které se ušetří, můžeme využít úplně jinak.

Na stejném principu by se měli zamýšlet i samotní výrobci, nejen konzumenti, a vybírat pro své produkty dlouhodobě udržitelná řešení. Přidávání palmového oleje do potravin a balení do plastových obalů, všechna tato na první pohled „levná řešení“ ve výsledku lidstvo platí dvakrát. Jako kupující nás mnohé ovšem zajímá cena, kterou platíme okamžitě, u pokladny v obchodě. Mohou si bioprodukci dovolit platit samoživitelé, důchodci a další často skloňované skupiny spotřebitelů? I tady jsou zprávy spíše pozitivní.

Když se na průměrný nákupní koš čtyřčlenné rodiny díváme v poměru 1:1, tak bio vychází znatelně dráž. Pokud ale zapojíme zmiňované snížení spotřeby masa, ale také celkově zdravější stravu (více čerstvé zeleniny a ovoce, méně sladkostí) a vyškrtneme polotovary a slazené nápoje, vyjde nám při stejných nákladech zhruba 70 % nákupního seznamu v biokvalitě. A s přihlédnutím na následné náklady konvenčního zemědělství a zdravé stravovací návyky se tak udržitelné stravování v celkovém pohledu dostává na stejnou cenovou hladinu.

Ekologické zemědělství je schopné nabídnout více pracovních míst než hospodaření, které v současnédobě u nás v Česku převládá. V konvenčním režimu je zemědělec schopný obhospodařit s technikou desítky až stovky hektarů, plevel párkrát za sezónu zastříká herbicidy, škůdce vyhubí insekticidy a rodenticidy a růst plodin podpoří průmyslovými hnojivy. Pro pěstování v biorežimu je ale potřeba mnoho nápomocných rukou, do půdy se zapravuje organické hnojivo, plevel je potřeba trhat jak strojově, tak i ručně a ani sklizeň se neobejde bez početnějšího lidského faktoru. O následném zpracování nemluvě.

Během celého roku je potřeba lidské pracovní síly, aby celý koloběh mohl fungovat. A i na talíři je ten rozdíl znát! Bohužel, v poslední době jde z našich médií slyšet pláč pro nedostatek agronomů a zájemců o toto studium či odvětví zemědělství všeobecně, sedláci a pěstitelé poměrně těžko shání sezónní brigádníky, kteří v práci s půdou či zvířaty vidí těžkou a málo placenou dřinu. Lahodnou večeři z kvalitních zdrojů by si ale vychutnal rád každý. Palčivou otázkou do budoucna tak není to, jestli lidé práci mít budou, ale spíše to, jestli pro všechnu potřebnou práci bude dostatek lidí.

Říká se, že příroda je mocná čarodějka, a je pravdou, že její přirozený koloběh je dokonalou a dlouhodobou souhrou řady organismů, přírodních vlivů a pochodů. Dnes je již nad slunce jasné, že intenzivním zemědělstvím se skvěle fungující ekosystémy vyvrací z rovnováhy. Velkou výzvou pro lidstvo je navrátit je do přirozených kolejí a uvědomit si, že s mocí přichází i zodpovědnost. A ta u konvenčního zemědělství často chybí.

Potřebu najít místo v tomto koloběhu a nestavět se nad něj vyjadřuje celá řada alternativních postojů k hospodaření, ať už mluvíme o biodynamickém zemědělství, permakultuře, regenerativním zahradničení nebo hospodaření ekologickém. Návratem k  nehybridním odrůdám lze přirozeně rostliny postupně přizpůsobovat místním podmínkám, rozmanitostí druhů bojovat proti škůdcům a podpořit návrat prospěšných organismů, humusem či hnojem plnohodnotně obohacovat půdu a zabudovávat do ní uhlík⁹. Takové zemědělství je však příběhem důvěry vůči půdě, kterou si člověk musí postupně vybudovat: vybrat vhodné plodiny, vyladit osevní postupy, naučit se půdě vracet to, co nám dává. Je to samozřejmě daleko víc vynaložené energie a intenzivnější práce, jak fyzické, tak i přemýšlení a plánování. Ale všechno vložené úsilí se vyplatí i v chuti, vůni, míře prospěšných látek a celkovém požitku z jídla.

Někteří naší filozofii stále nedůvěřují, na druhou stranu ale také přibývá průkopnických podniků, třeba i nemocnic, které se zasazují o co nejvyšší zastoupení biopotravin v jídelníčcích. Vnímat biopotraviny jedině z hlediska výživy je však málo, je potřeba se na ně dívat komplexně: vidět za danou potravinou pracovní místa, tvorbu hodnot a jejich udržení, možnost regionálního zpracování a soběstačnost.

Jedním z důležitých úkolů nejen dnešních dnů je tak osvěta. Bez ní ekologické stravování a udržitelnost přístupné konzumentům nebudou. Vykročme proto spolu za udržitelnou krajinou, ochranou prostředí, zvířat i nás samotných. Nemůžeme pořád čekat, až se něco stane: přispět může každý z nás. Snižte plýtvání potravinami, nakupujte přímo u sedláků, přesvědčte se naživo, jak vznikají opravdové hodnoty. A šiřte tyto udržitelné sítě dál. Jsou to zdánlivé maličkosti, které může udělat každý z nás. A pokud je poskládáme dohromady, může se nám to povést. Buďme příkladem pro nastupující generace. Ať jim můžeme předat svět, ve kterém budou moct spokojeně a zdravě žít.

ZDROJE: 

1 ZALLER, Johann G.: Pesticides in ambient air, influenced by surrounding land use and weather, pose a potential threat to biodiversity and humans. Science of The Total Environment [online]. 2022 [cit. 2023-03-28]. Dostupné z: doi.org/10.1016/j.scitotenv.2022.156012
2 Studie v rámci FIBL zabývající se tématem udržitelnosti najdete na adrese https://www.fibl.org/en/themes/sustainability.
3 ETÖ. Bio oder regional - was ist denn nun besser? [online]. 2021 [cit. 2023-04-02]. Dostupné z: https://www.etoe.at/bio-oder-regional-was-ist-denn-nun-besser/

4 Ist 100 % Bio überhaupt möglich? - Hannes sucht die Nachhaltigkeit - Folge 1. In: YouTube [online]. 19.05.2022 [cit. 2023-04-20]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watchv=7IQK5GZyJYI&ab_channel=SONNENTOR. Kanál uživatele SONNENTOR.
5 ETÖ. Bio kann die Welt ernähren! [online]. 2021 [cit. 2023-04-02]. Dostupné z: https://www.etoe.at/bio-kann-die-welt-ernaehren/
6 Zachraň jídlo. Kolik se plýtvá [online]. [cit. 2023-04-28]. Dostupné z: https://zachranjidlo.cz/kolik-se-plytva/

7 EOSTA. True Cost Accounting for Food, Farming & Finance [online]. 2017 [cit. 2023-04-02]. Dostupné z: https://www.natureandmore.com/files/documenten/tca-fff-report.pdf
8 SCHADER Christian et al.: Volkswirtschaftlicher Nutzen der Bio-Landwirtschaft für Österreich. Beitrag der biologischen Landwirtschaft zur Reduktion der externen Kosten der Landwirtschaft Österreichs.Vídeň: 2013. Dostupné z: ResearchGate.
9 HUMUS+. CO2 Bindung durch Humusaufbau [online].[cit. 2023-04-02]. Dostupné z: https://www.humusplus.at/humus-wissen/co2-bindung-durch-humusaufbau