Hřebíček pochází z Indonésie, velmi oblíbený byl pár stovek let před naším letopočtem také v Číně. Zdejší dvořané si jej dávali do úst na osvěžení dechu. Díky arabským obchodníkům se pak dostal i k nám do Evropy, kde se stal velice ceněným kořením i léčivým prostředkem. 

Hřebíček má antibakteriální, protizánětlivé i antimykotické účinky. Skvěle dezinfikuje ústní dutinu, což se potvrdilo i v historii. Ne nadarmo se říká, že při bolesti zubů se má žvýkat právě hřebíček. Mimo to ale příznivě působí na trávení, konkrétně střevní i žaludeční potíže. Doporučuje se užívat i při ledvinových kamenech či menstruačních křečích. 

Hřebíček je všestranný pomocník. Pro své hojivé a uklidňující vlastnosti jej najdete například v kosmetice. Účinně odpuzuje hmyz a používá se i na hmyzí kousnutí. V kuchyni ho najdeme kromě hřebíčkového čaje nebo odvaru hlavně ve formě koření. Přidává se do punče, svařeného vína, kompotů i dezertů. Hřebíček zastrčený do cibule je často vařen v polévce nebo s rýží pro vylepšení chuti. Hodí se k  rybám, kuřecímu masu a je charakteristický hlavně pro arabskou a indickou kuchyni. 

Jak již bylo zmíněno výše, hřebíček se v Číně používal hlavně k osvěžení dechu. Díky vábně vonícímu dechu se totiž mohli dvořané zapojit do rozhovoru s lidmi z  vyšších kruhů či se samotným císařem. 

výrazně | ostře | nasládle