Počítáme naši uhlíkovou stopu? Ano, a velmi pečlivě
Naše realita pro hospodářský rok 2024/25 je 63 tun CO₂eq. Toto číslo je pro nás jasným důkazem, že vize o udržitelnosti funguje v praxi a že náš cíl být do roku 2030 plně uhlíkově neutrální je na dosah ruky. Protože je ale téma emisí často složité a plné abstraktních tun, rozhodli jsme se ho ukázat v jiném světle.
Připravili jsme pro vás srovnání našeho skutečného fungování s alternativním scénářem, který ukazuje, jak by Sonnentor vypadal, kdyby zvolil tu nejjednodušší, konvenční cestu. V následujícím rozhovoru se dozvíte, proč je pro nás důležité jít proti proudu a jakou hodnotu má onen rozdíl, který není na první pohled vidět.
Exkluzivní (a naštěstí smyšlený) rozhovor mezi SlunečnÝm Sonnentorem a jeho pohodlnějším já:
Slunečný SONNENTOR (S): Ahoj. Dlouho jsme se neviděli. Vypadáš... no, trochu šedivě. Stínový SONNENTOR (T – Temný): A ty vypadáš unaveně. Zase jsi celou noc počítal emise? Prosím tě, proč si to tak komplikuješ? Já jsem se rozhodl pro život v klidu. Říkám tomu „strategie nulové námahy“.
S: Nulové námahy? Spíš nulové odpovědnosti, ne? O čem to mluvíš? T: O energii, brácho. Ty pořád řešíš nějaké panely na střeše, čistíš je, měříš výkon... Já prostě strčím zástrčku do zdi a svítím. Je mi jedno, jestli ta elektrika vznikla v uhelné elektrárně nebo v jádru. Hlavně, že to jede. Víš, jak je to pohodlné?
S: Pohodlné možná, ale krátkozraké. Víš, že my v Čejkovicích si už 23 % veškeré elektřiny vyrobíme sami ze slunce? A ten zbytek? Kupujeme 100% zelenou energii. Nechceme za sebou nechávat spoušť. T: Pche. Zelená, modrá... elektrika jako elektrika. A co ta tvoje auta? Viděl jsem ty tvoje elektromobily. Pořád hledáš nabíječky. Já mám poctivé diesely. Natankuju, zakouřím a jedu. Žádné starosti.
S: Žádné starosti teď, ale co vzduch, který dýcháme? My už máme ve flotile 6 čistých elektromobilů a aktivně stavíme nabíjecí stanice. Snažíme se, aby po nás zůstala jen vůně bylinek, ne nafty. T: Jsi idealista. Ale byznys je o číslech. O tunách. Vsadím se, že když to všechno sečteš, tak ten tvůj „zelený cirkus“ nemá v celkovém měřítku žádný význam. Jsme malá firma na jižní Moravě, na nás nezáleží.
S: Mýlíš se. Záleží na každém. A když mluvíš o číslech, tak já jsem si ta tvoje spočítal. T: Cože? Ty ses mi hrabal v papírech?
S: Jistě. Říkáme tomu srovnávací scénář. Víš, kolik váží tvůj roční „batoh“ emisí CO₂? Kdybys fungoval tak, jak říkáš – plyn místo bioplynu , uhelná elektřina ze sítě , samé diesely... T: No schválně. Kolik? S: 668 tun.
T: (Zaskočeně mlčí) To... to je docela dost. To je jako hodně velký horkovzdušný balón. S: Je to 668 takových balónů. A víš, kolik mám já? Tušíš, kolik váží ta moje „zbytečná námaha“? T: Polovinu? Třetinu?
S: 63 tun.
T: (Zakašle) Počkej, chceš mi říct, že já jsem desetkrát horší než ty? S: Přesně tak. O více než 600 tun ročně. To je rozdíl mezi tím, jestli planetu dusíme, nebo jí dáváme nadechnout. Není to o pohodlí, brácho. Je to o tom, jestli se ráno můžeme podívat do zrcadla. Nebo do očí našim dětem.
T: No dobře, dobře. Možná na tom slunci něco bude. Půjčíš mi ten tvůj e-golf na projížďku? S: Půjčím. Ale nabíjíš ty! Ze sluníčka.
